Kréta 2015 - operace Merkur

Léto máme bezpochyby již za sebou. Bylo nevídaně suché a tropické teploty dosahovali rekordních hodnot, zcela jistě by se dalo přirovnat k počasí na Krétě. Rapidní rozdíl je ale v tom, že tamní vzdušná vlhkost od moře zaručuje člověku pocit, že vlastně takové horko není a tropické teploty jsou mnohem snesitelnější, kdež to zdejší vzdušná vlhkost dosahujících hodnot někde okolo 18% byl prostě masakr. Dokážete si představit, že v těchto tropech máte v plné výstroji dobít klíčovou kótu 107? A pozor – žádný stinný les a na došlap měkká lesní hrabanka, jen kousek olivového háje, jinak šutry, šutry a zase šutry. Tvrdá práce!
Přesně tak tomu bylo 25. dubna 1941, kdy Adolf Hitler vydává, ve svém rozkaze č. 28 provedení vzdušného výsadku na Krétu, pod názvem operace Merkur. V ten samý den je proto uveden do pohotovosti kompletní XI. letecký sbor výsadkového vojska. Smyslem této operace bylo obsadit ostrov a zabezpečit tak jižní křídlo Wehrmachtu ještě před zahájením operace Barbarossa. Mělo také dojít k zajištění rumunských naftových polí a odříznutí severoafrického přístavu Tobrúk, který byl středobodem pro zásobování pozemních jednotek ze strany Britského královského námořnictva. Kréta s Alexandrií tvořily klíč k východnímu středomoří - stručně řečeno.

 

Operace Merkur

Dne 20. května 1941 je zahájena operace Merkur. Za úsvitu jsou na letištích nastartované motory především Junkersů Ju 52, určených k výsadku. Na podporu invaze odstartovaly tři letecké skupiny o celkovém počtu letadel: 150x Junkers Ju 87, 90x Messerschmitt Bf 110, 20x Dornier Do 17, 20x Heinkel He 111 a 20x Junkers Ju 88, pár původně francouzských středních bombardérů Lioré-et-Olivier LeO 451 a pár desítek italských strojů. Dále to bylo na 500 Junkersů Ju 52/3m z čehož 60 z nich táhlo ve vleku nákladní kluzáky DFS-230, a jako stíhací doprovod 90ti Messerschmittů Bf 109. Operace Merkur byla spuštěna v její plné síle.

První kritická noc pro výsadkáře přišla hned záhy, už druhý den 21. května, kdy mělo dojít k upevnění získaných pozic. Ztráty byly obrovské, část leteckého výsadku byla sestřelena ještě nad mořem, část výsadkářů dopadala buď mimo vytýčený prostor, nebo přímo před hlavně britských kulometů. I přes obrovské ztráty na obou dvou válčících stranách se podařilo 22. května letiště v Maleme obsadit a díky tomu mohly být do oblasti poslány Ju 52 s posilami, střelivem, zásobami a především vodou, která byla ve 35°C více než potřebná. Což se také ještě ten den stalo a letiště se tak začalo ihned používat. Příslušníci 5.horské divize měli být dopraveni na Krétu po moři. Nikdo však z nich neměl tušení, že to bude na starých řeckých lodích, z nichž většina nebude mít ani motor. Naproti tomuto konvoji, který doprovázel pouze jeden italský torpédoborec Lupe, byly vyslány dva křižníky s torpédoborci. K bitvě došlo v noci a většina lodí byla potopena - s několika zásahy unikl i Lupe a na pláže u města Maleme, kam byl výsadek směřován, se dostalo pouze 100 mužů a ještě k tomu bez jakéhokoliv vojenského materiálu! Většina vojáků se však udržela na hladině pomocí záchranných pásů a ráno jim Luftwaffe shodila čluny a začala je vylovovat, což trvalo celé dopoledne!
Vysoké ztráty na Německé straně byly zaviněny především špatnými a nekompletními zprávami  vojenské kontrarozvědky Abwehru. Kontrarozvědka se zde dopustila řady taktických a operačních chyb a vyvodily z nich patřičné důsledky.

 

Pomník Fallschirmjäger na Krétě

I když se nejednalo rozhodně o mou první cestu na Krétu, nikdy mě nezbyl čas na to, abych se jel podívat tam, kam bych se podívat chtěl. Letos jsem si to naplánoval tak trochu pracovně. První zastávkou byl památník věnovaný II.Bataillonu/ Sturmregiment - bitva na Krétě ve dne 20. - 28. 5. 1941 - Malemes, Galatas, Kastelli, Chania a epitafem: Vy padlí vyslyšte poděkování, vzdálení od domoviny, navždy věrní své přísaze, jste zaplatili životem, pro naše velkoněmecko (Euch Toten gehört der Dank, die ihr fern der Heimat getreu eurem Fahneneid das Leben gabet unserm Großdeutschland).
Monumentální pomník se nachází na staré cestě do Kissamos, asi kilometr za městem Chania. Pokud tudy pojedete, budete ho mít po levé ruce. Přejet byste ho neměli, na staré výpadovce z Chanie se tvoří kolony, tak budete mít dostatek času ho zaregistrovat, ale přeci jenom je potřeba si ho trochu pohlídat. K pomníku samotnému vedou od silnice kamenné schody. Pomník má svou slávu už daleko za sebou a pomalu se stává jen jakýmsi chátrajícím válečným memoárem. Nikdo o něj nepečuje a tak pomalu ale jistě chátrá a stává se terčem sprejerů, jejichž malůvky čas od času nějaký dobrovolník alespoň částečně odstraní. Podstata problematiky památníků je ale daleko hlubší. Řekům nevadí, že tam pomník mají - vnímají, že na Krétě vyhaslo velmi mnoho mladých lidských životů a protože jsou velmi rodinně založení, je jim jasné, že tím pádem přišli především matky o své syny. Nijak zvláště podobné památky nevyhledávají, ale tolerují je. Problém je v tom, že pomník stojí na soukromém pozemku a majitel požaduje měsíční nájemné 10.000 EUR. To je pro Volksbund deutsche Kriegsgräberfürsorge e.V. (Volksbund), která má na starosti nejen péči vojenské válečné hroby, naprosto nemyslitelné. Ještě by se dalo uvažovat o ceně 10. 000 EUR ročně, i tak by to bylo pro Volksbund dost peněz za pomník, ale dalo by se o tom jednat. O tom nechce majitel pozemku, ale ani slyšet a celá problematika je tím v patové situaci.
Ještě v roce 2001 byla na pomníku orlice, z různých oficiálních zdrojů se můžete dočíst, že ji v tomto roce poničila bouře. Skutečnost je ale jiná. Existovala legenda, že orlice ukrývá poklad v podobě zlatých mincí, což nedalo spát dvou místním dobrodincům. Vyčkali na příhodnou možnost, která se jim naskytla v podobě bouřky, a orlici shodili. Ta se pod pomníkem rozbila na střepy - světe div se, žádné zlaté mince nevydala. O svržení orlice se dozvěděli zástupci Volksbundu hned druhý den ráno a vydali se na místo. Její poškození bylo ale tak velké, že nebylo možné ji smysluplně opravit. 

    

 

Deutscher Soldatenfriedhof Maleme
Německý válečný hřbitov Maleme

Obec Maleme leží 15 km západním směrem od města Chania (od pomníku) a pokud pojedete po staré cestě z Chanie, není možné "ospalé městečko" netrefit - cesta vede přes tuto obec. Směrová značka, na odbočce ke hřbitovu je také pěkně viditelná. Po odbočení z hlavní vlevo, se před vámi objeví pověstná kóta 107, na které se vojenský válečný hřbitov nachází. Zde jsem se setkal s Natalii Epitropakis, která pracuje pro Volksbund a má na starosti právě tento vojenský hřbitov v Maleme. S Natalii a jejím manželem by se dalo sedět a povídat si s ní celé hodiny – což se také stalo a touto cestou bych ji chtěl ještě jednou velice poděkovat za ochotu, přívětivost a v neposlední řadě také za "otevřené" informace, které jsou velice poutavé, zajímavé a běžně je nikde nevyčtete. Ze samotného hřbitova je krásný výhled do krajiny a pod vámi, na břehu moře, se rozprostírá letiště, o které se tolik bojovalo a kam přistála první letadla Junkers Ju 52 s prvními posilami, střelivem, zásobami a především vodou. Na zemi, v květinové výzdobě, leží náhrobní desky se jmény a jejich datem narození. Je strašné vidět tolik náhrobních desek, s tolika jmény, vesměs devatenáctiletých kluků, jejichž osudem se stalo narození do válečných let. Člověk tam prochází mezi náhrobky a v duchu čte jména těch, kteří se domů už nikdy nevrátí – pro rodiče neexistuje na světě větší tragédie! Tím spíš jsem byl naštvaný na to, jak může dneska někdo soudit historii, ve které ani nežil a v podstatě ji nezná ani celou! I když je vojenský válečný hřbitov "neveselé místo", pokud má člověk tu možnost, určitě by se tam měl zastavit – neztratí tím nic a jen si připomene opravdové životní hodnoty, na které se dneska tak velmi často zapomíná. Na hřbitov se neplatí žádné vstupné, ale u vstupu je kasička Volksbundu, do které může člověk přispět. Výtěžek je samozřejmě použit na chod a údržbu hřbitova samotného. Když jsem tam byl já, tak jsem na hřbitově potkal tři německé rodiny, které byly u náhrobku svého příbuzného. To není nic výjimečného, Němců na Krétu jezdí v rámci dovolených, hodně.

    

Natalie mi vyprávěla příběh, který sama zažila. Jedna stará Řekyně chodila pravidelně na hřbitov a zapalovala svíčky vždy u různých náhrobních kamenů. Tento akt už sám o sobě je na tamní poměry poměrně nezvyklí. Řekové sice tolerují prostor hřbitova, ale nijak zvláště ho nevyhledávají. Jednou to Natalii nedalo a zeptala se té paní, proč to dělá? Odpověď byla naprosto bezprostřední: "I já jsem měla v této válce syna a jako řecký voják se mi ztratil neznámo kde. Věřím, že tam kde leží, chodí jiná matka a zapaluje svíčku zase jemu – u jeho hrobu." Slova, která nepotřebují dalšího komentáře. V tu chvíli jsem i já pocítil tu bezmoc rodičů, když přijdou o to nejdražší, co na světě mají – o své děti, kterým dali život, aby jim je válka, v podstatě ještě jako děti, zase navždy vzala. Prokletá doba!

    

České jméno hledačů i na hřbitově v Maleme
Je to smutné, ale je to tak. Do kanceláře Natalie přiběhla jednoho dne celá říčná německá paní a řvala na Natalii, že si bude stěžovat na Volksbundu v Německu, že ji na hřbitově chodí hledač s detektorem a kope. Vyběhli společně do prostoru hřbitova, aby vykázali tohoto "návštěvníka" z prostorů "věčného odpočinku". Z hledače se vyklubal Čech a na otázku "Co tam hledá", odpověděl lámanou angličtinou:
"…jen nějaké patrony". Podle špatné angličtiny se Natalie zeptala odkud je a dostalo se jí odpovědi, že z "České Republiky". Protože Natalie nerada způsobuje někomu problémy – vykázala dotyčného "umělce" z prostor a požádala ho, aby to už nikdy nedělal. Tou dobou bylo v rámci Taverny u hřbitova i malé soukromé druhoválečné muzeum (dnes už není, člověk který si prostor v rámci taverny pronajímal, to bohužel finančně nezvládal), každý den, po celý týden toto české individuum, chodilo do tohoto muzea otravovat a dožadoval se nějaké nesmyslné výměny (za neidentifikovatelný kus nějakého torzoželeza, se dožadoval nějakého LW porcelánu, apod.). Příběh, který se mi nechce ani celý rozepisovat, v každém případě jsem se musel za svou národnost zastydět a omluvit se za dotyčného bezmozka. Je nad rámec mého chápáni to, jak někdo může kopat na hřbitově a s jakým očekáváním toto asi provádí. Když už jsme byly u této problematiky, tak hledání na Krétě je ze zákona zakázané, ale samozřejmě se tam hledá. Od uvedení v platnost tohoto zákona se změnila jedna podstatná věc, hledači neodevzdávají oficiální cestou vůbec nic. Přímo v okolí Maleme se udála jedna věc, která dost vyděsila i ty, kteří čas od času i něco málo odevzdali. Jeden hledač objevil ostatky německého vojáka – na tamní poměry nic neobvyklého. Ostatky odevzdal na policejní stanici, kde byl následně zadržen, tři dny držen v zadržovací vazbě, mezitím mu byla doma provedená domovní prohlídka a všechno, co mělo alespoň minimální historickou vypovídající hodnotu (a to třeba i pár mincí ze 70tých let, knihy, apod.), mu bylo zabaveno a to samozřejmě včetně detektoru. Po třech dnech byl propuštěn s velmi tučnou pokutou navíc. Od té doby se neodevzdává vůbec nic, což je logické vyústění zákona samotného. Občas přinese Natilii někdo německý knoflík se slovy: "Našel jsem ho, když jsem zakopl o kámen a určitě tam leží německý voják". Tohle jediná cesta, jak hledači komunikují a upozorňují na hroby – neobrací se tedy na policii, či jiné státní organizace, ale upozorní na to Natailii. Známku - pro nás to nejdůležitější - jsem neviděla, už ani nepamatuji, dodává jedním dechem Natalie. Jinak hledači tvoří jednotnou komunitu a nekomunikují ohledně hledání s nikým, kdo je mimo komunitu. V případě že někdo sbírá mince a militárie mu nic neříkají, tak v případě potřeb směňují mezi sebou (je potřeba zmínit, že Kréta je na historii mega bohatá a že když bylo v naší kotlině vrcholem civilizace natřít si prdel na modro a všichni tomu tleskali, v mínojských palácích se už běžně používal splachovací záchod s toaletní vodou). Volksbund odhaduje, že vojáků leží v blízkém i širším okolí ještě dost. Do bojů se totiž zapojilo i civilní obyvatelstvo Kréty a ty zabité vojáky zahrabávali, v rámci možností do země, aby je nenašli vojáci po obsazení ostrova. Samotní vojáci pohřbívali své padlé kamarády i na plážích do písku (viz.fotka pod tímto článkem) a tak se před časem stalo, že mořská vlna, mezi nic netušící, koupající se lidi přinesla lidskou lebku. Spousta letadel a kluzáků, která byla sestřelena ještě ve vzduchu, se dnes stále nacházejí v moři. Některé jsou poměrně blízko od pobřeží a jiné jsou v širším okolí ostrova. Proto se odhaduje, že nemalé procento pohřešovaných vojáků leží dodnes pod mořskou hladinu. Vojáci, jejichž těla se našla, jsou pohřební na hřbitově. Vojáci, kteří jsou evidování jako ztraceni v boji, mají jméno na bronzových deskách uprostřed hřbitova. Když budete mít trochu času navíc, objeďte okolí Maleme a zjistíte, že ještě dnes mají lidi z vlnitého plechu z Junkersů postavené různé příbytky pro slepice, nebo kozy.

    

 

Dva konkrétní životní osudy...

Tři bratři padli v jeden den

Když se hřbitov 6.10.1974 slavnostně otvíral, byla mezi stovky účastníky i Gertrud Freifrau z Ketelhodtu. Ztratila zde, během bojů, v jednom dni, své tři ze čtyř bratrů a poprvé stála nad jejími hroby. O svých bratrech řekla:
Wolfgang byl nejstarší a nikdo mu neřekl jinak, než Wolf. Byl vyučen jako lesní správce a hospodář a po brzké otcově smrti převzal rodinné sídlo v Mecklenburgu. V lednu roku 1940, když dosáhl dvaceti tří let, dobrovolně se přihlásil k výsadkářům. Po nasazení v Norsku a Holandsku, nastoupil dovolenou, kterou trávil na rodinném statku v Mecklenburgu. Na jaře roku 1941 se vrátil ke svému regimentu a s ním narukoval do Řecka.
Druhý bratr Leberecht, ročník 1922, v roce 1940 složil maturitu a měl za to, že se stane inženýrem. Chtěl být námořníkem, ale narukoval k pěchotě, do východního Pruska. Wolfgang, jeho velký bratr ho přesvědčil, aby se přihlásil, také k výsadkářům. V lednu roku 1941 prošel Leberecht ve městě Tengerhütte základním výcvikem a jeho první nasazení bylo 21.5.1941, právě zde nad Krétou.
Třetí, nejmladší bratr Hans-Joachim chodil tou dobou ještě na internát. Wolf byl pro něj velkým vzorem a tak se Jochenovi, jak jsme mu doma říkali, podařilo, jako 17ti letému, s matčiným svolením, dostat k Fallschirmjägerregiment 1. Ve městě Stendal prošel krátkým zvláštním výcvikem a za nedlouho po absolvování tohoto výcviku, se zúčastnil leteckého výsadku na Krétě.
Dva dny před nasazením - 19.5.1941, nám Wolf napsal dopis z Athén. Následující 4 týdny jsme byly bez jakékoliv jediné zprávy. Po té nás dostihla neuvěřitelně tragická zpráva, že všichni tři bratři padli v jeden den - 21.5.1941. Osudného dne ráno, seskočil Wolf v prostoru Heraklionu a ihned se ocitl přímo v ohnisku bojů, pod palebnou sílou. Jochen se nacházel tou dobou, na stejném místě jako Wolf a rozhodl se, že se vydá na pomoc svému bratrovi. Padl o něco později než Wolf. Leberecht, který patřil do jiného praporu, seskočil také v Heraklionu, ale do jiného prostoru – mezi britské panzeřové jednotky a padl se svými kamarády. Wolfgang a Hans-Joachim leží ve společném hrobě. Ostatky Leberechta se přes veškeré úsilí nepodařilo nalézt a tak je jeho jméno pouze na čestné desce, společně s dalšími 360 německými vojáky, které jsou dodnes nazvěstní.

Kamarádi kteří byli očitými svědci bojů, ve kterých padli bratři Hans-Joachim a Wolfgangovi Graf von Blücher popisují jejich smrt takto:
Prvním padlým onoho horkého dne v květnu 1941 byl nejmladší z bratrů Hans-Joachim Graf von Blücher, který se pokoušel dodat munici svému bratrovi, nadporučíkovi Wolfgangovi Graf von Blücherovi, jenž byl spolu se svou četou obklíčen členy britské jednotky "Black Watch". Sedmnáctiletý Hans-Joachim, který dorazil brzy ráno s druhou vlnou parašutistů během svého prvního aktivního nasazení, si pro sebe zabral koně, se kterým se pokusil tryskem projet skrz britské linie. Talentovaný jezdec stačil dojet téměř až ke svému bratrovi a byl zastřelen přímo před jeho očima.
Fallschirmjägerům, kterým docházela munice i zásoby léků, byli ohromeni, když viděli jezdce na koni běžet tryskem směrem k nim s krabicemi zásob. Britští vojáci ze skupiny "Black Watch" byli překvapeni podobně a začali střílet až na poslední chvíli, kdy trefili koně i jezdce. Wolfgang von Blücher se zeptal, kdo byl oním jezdcem, a odpovědí mu bylo, že to byl jeho nejmladší bratr Hans-Joachim, který byl nyní mrtvý…
Velitel čety Wolfgang a jeho muži z Fallschirmjägerregimentu, kteří dorazili s první vlnou a byli beznadějně obklíčeni a zůstali úplně bez munice. Zbytek jejich čety byl beznadějně obklíčen britskými vojáky a drtivá většina jich padla okolo poledne.

Přemýšlel jsem, jestli to zde uvést, nebo neuvést, ale napíšu to jako poznámku:
Mnoho místních rodin říká, že v té oblasti viděly ducha v podobě koně a jezdce… Ten se přestal zjevovat až v roce 1974 a to hned po té, co byly oba bratři uloženi do jednoho společného hrobu.

Poznámka:
Nejstarší z bratrů je na fotografii poslední. Fotka je převzatá z desky, která se nachází v prostoru vojenského hřbitova, tak jak tam je vystavená a došlo k záměně jmen pod fotografiemi bratrů.

Jürgen Friedrich Rothert 1918 – 1945
jeden z mnoha...

Jürgen Friedrich Rothert nikdy nechtěl být důstojníkem -  domníval se, že když se stane důstojníkem, zanikne kamarádství a vůči kamarádům si bude muset udržovat odstup. Pro kamarádství byl jako stvořen, už z jeho časů skautingu. Turistika, táboráky, zpěv u táboráků, kytara, chtěl být kamarádům vždy nápomocný – oceňovali jsme jeho ryzí kamarádství, jak v dopise napsal jeho vedoucí táborového oddílu v dopise jeho rodičům. Stále remcal, ale byl nejvěrnější kamarád! Když bylo potřeba, nesl i dva batohy. Velice ho zasáhlo, když jeho milovaný dobrovolný spolek dostal čistě vojenské nařízení ke svým aktivitám. Ve svých volných aktivitách pokračoval "na tajno" s několika přáteli, čímž si vysloužil výslech na Gestapu.
Jeho kamarád, Oberjäger Breunig, popisuje poslední společný večer 20.5.1941 s Jürgenem Friedrichem Rothertem před výsadkem na Krétu: Celý oddíl se sešel u velkého táboráku, zpívali jsem naše Fallschrimjäger písničky, Moritz – tak jsme Jurgenovi říkali – a já jsme na hráli na kytaru.

Jürgen se narodil 28.2.1918 v Bersenbrücku, jako syn zemského rady a historika Hermanna Rotherta a jeho ženy Gertrudy,  rozené Hanow. Po vystudování na humanitním gymnasiu ve městě Münste, které ukončil v roce 1937, se chtěl stát zemědělcem. Protože si chtěl zachovat svou apolitičnost, říkal, že se chce dostat do Afriky a tam se věnovat chovu zvířat. Na místo cesty do Afriky byl povolán, hned po studiu do povinné pracovní služby (RAD) a hned po té dostal nástup k ženistům do východopruského města Petrikau (dnes Piotrków Trybunalski, Polsko). V rámci služby u ženistů došlo k nehodě, kdy Jürgen napsal domů: "Nemám ani špinavou košili, za to v prsou střepiny z granátu." – četli v dopise domů, jeho otřesení rodiče. Už jako vyškolený nastoupil službu v Riese a v srpnu roku 1940 byl na vlastní žádosti přeložen k výsadkářům, do oddílu Hauptmanna Witziga, který v roce 1940 dobyl a obsadil belgickou pevnost  Eben-Emael, čimž získal jméno, protože se pevnost považovala za nedobytnou. Dne 30. dubna 1940 započal transport do Řecka. Poslední jeho známkou života je pohled polní pošty poslaný 13. května 1941, ve kterém píše:
"Již několik dní ležíme bez vody a piva, v šíleném pařáku, jak to rozkaz přikazuje. Po ostatních stránkách se nám daří dobře." - tak se rodiče dozvěděli, že je nasazen na Krétě – "Teď už nebudeme mít žádný klid." 20.května 1941, brzy ráno nastupujeme do letadla  a panuje dobrá nálada. Ještě nad Krétou se zpívalo a smálo se. Pak nás zasáhla protivzdušná ochrana a letadlo zarachotilo… Napsal kamarád Oberjäger Breunig. Jürgen Friedrich Rothert patřil do sestavy III./ Luftlande Sturm Regiment 1, který provedl výsadek do neznámého prostředí. Společně s Jürgenem padlo více než jedna polovina chlapců z jeho praporu. Jürgen leží téměř na stejném místě, na kterém tenkrát padl. 

 

 

 

Komentáře

Obrázek uživatele Paolo

Jak je to tam s kopáním? LW přezečka z Kréty by se mi dooost líbila... wink

kdybys četl pozorně článek tak se to dovíš.....

Obrázek uživatele Wiking 2

Ludku moc pěknej článek...

Obrázek uživatele Paolo

Aha, díky. Včera jsem neměl čas číst tlustospisy, bo mi za krkem rajtovalo dítě. cool

 

Obrázek uživatele karlos

yessuper poctenicko!!!!yes

Obrázek uživatele Paolo

Téhle akce se účastnil krajan z mého města, 5x raněný Feldwebel Albert Feirer, pozdější instruktor německých Fallschirmjägrů. Docela bych o něm chtěl zvědět něco víc.Ale to by bylo asi na hóóódně dlouhé hledání. Byla o něm krátká zmíňka v časopise Revi 1/1994.

Obrázek uživatele milda70

Super počteníčko k sobotní snídani a ranní kávičce. yesyesyes Co jsem slyšel od pamětníků a četl v různých materiálech, tak tihle kluci z Kréty byli v dubnu 1945 nasazeni i u nás na severozápadním okraji Brna. Podle toho co psal Beax ve své knížce, mělo se jednat o10.Fallschirmjäger Division. Je to pár let zpátky, co byly v sousední vesnici nalezeny při kopání výkopu na plynové potrubí ostatky německého vojáka. Podle věcí co měl u sebe, se mělo jednat u výsadkáře.

Obrázek uživatele pupajs

Moooc hezkej článek tyhle já rád dík Luďku

yesyes

Obrázek uživatele ricci_kent

...sakra, tendlenc rok jsem kousek od Chanie vegetil na dovče a na ten památník si ani nevzpomněl no...

...ale počteníčko špicový yes...