Nemoci, hlad a smrt aneb příběh Černé Madony z Remagenu

 

Nemoci, hlad a smrt aneb příběh Černé Madony z Remagenu

Když americká armáda překročila řeku Rýn a 23. března 1945 svedla tuhý boj o most v zajatci před vstupem do zajateckého táboraRemagenu, ocitlo se celé Porúří v obklíčení. Zákonitě muselo přijít to, s čím se dalo logicky počítat. Postupující americká armáda bude čím dál tím více narážet na německé zajatce. Na Břehu Rýna se začali tvořit "dočasné německé zajatecké tábory". Údolí u Remagenu, nazývaná podle úrodné lužní, půdě na Rýnu „Goldene Meile“ se zdálo ideálním prostorem pro zřízení těchto táborů. Tento vytýčený prostor se dal snadno obehnat ostnatým drátem. Už 8. Května 1945 bylo v Porúří zřízeno celkem 19 Rheinwiesenlagerů a počet zajatců čítal přes 660.000 zajatců. Rheinwiesenlager s největším počtem zajatců se jmenoval právě „Goldene Meile“, s počtem 300.000 zajatých německých vojáků. S tak velkým počtem zajatců vznikal obrovský problém se zásobováním. Strava pro zajatce byla sice naplánovaná jednou denně, skutečnost byla ale jiná. V průměru se jídlo do zajateckého tábora dostalo jednou za tři dny a ještě ve velmi omezeném množství. Samotný tábor se z kapacitních důvodů rozdělil na tři části. První, původní tábor u Remagenu byl nazván Fotka z táboraPWTE-2 (zkratka pro Prisoner of War Temporary Enclosures ) a další tábor, vybudovaný jižněji u Sinzigu dostal číslo A-5. Třetí část byla určena pro ženské zajatce. Vzhledem k tomu, že Američané počítali pouze s krátkou přechodnou dobou pobytu válečných zajatců, nikdy neplánovali výstavbu ubikací a ani žádného jiného přístřeší. Totéž platilo i o vybudování dostatečného hygienického zázemí. Jedním ze zásadních problémů byl absolutní nedostatek pitné vody. V táborech převládaly hrozné podmínky. Chyběla pitná voda a příděly jídla. Jen málo vězňů mělo kabáty nebo přístřeší. Bylo vlhké, chladné jaro se spoustou deště. Aby se ochránili před povětrnostními vlivy, kopali si vězni díry v zemi. Nedostatek hygieny způsobil rozšíření chorob, zejména úplavice. Smrt způsobovaly i stresové situace a celkové trauma vojáků poražené armády i národa. Nutno říci, žemapa zajateckého tábora Američané nebyli v žádném případě připraveni na tak rychlý a mohutný příliv zajatců, a uvolnění morálky spojené s ukončením války rozhodně nepodporovalo pocit okamžitě a nutně zabezpečit poraženého nepřítele přesně podle ustanovení ženevských konvencí. 62. US polní nemocnice, 120 německých vojenských lékařů a 750 záchranářů se snaží bojovat proti chorobám. Až do odchodu amerického lékařského týmu 10. 07. 1945 bylo přijato 13 499 válečných zajatců a byla snaha pomoci jim v nejvyšší možné míře. Přesto v amerických nemocnicích zemřelo 532 pacientů. 28. dubna se pole blízko Bodendorfu změnilo na hřbitov, který byl uzavřen dne 15. července 1945. Do té doby zde bylo pohřbeno 1 090 mrtvých zajatců. 20. června 1945 byl PWTE-2 Remagen uzavřen. Velká část vězňů byla již dříve přesunuta do jiných táborů a jen některým bylo umožněno vrátit se domů.

Příběh Černé Madony z Remagenu

černá madonaJednoho dne se v Kürtenově faře v Krippu našla socha Madony, kterou vytvořil z bláta v táboře jeden z válečných zajatců. Tato socha se dostala k vikáři Krippu, Dr. Kellerovi a na jeho naléhavou žádost ji Johann Deusen, ošetřil - rozpadající se sochu, ponořením do oleje, čímž získala tmavé zbarvení, které jí dalo název "Černa madona".

 

Adolf Wamper

Po dlouhém Kürtenově pátrání se podařilo zjistit, že sochu vytvořil profesor Adolf Wamper. Adolf Wamper se narodil 23. června 1901 v Würselenu. V roce 1934 přišel do Berlína, aby se plně věnoval sochařství. Brzy byl považován za jednoho z představitelů národně socialistického pojetí umění. Spolupracoval s prof. Baumgarten na projektu výstavby opery v Berlíně – Charlottenburg a v roce 1936 se podílel na hlavním sousoší vedlejšíAdolf Wamper v atelieru vstupní brány na olympijském stadionu v Berlíně. Na výstavě Německého umění v roce 1940 představil sochu „Genius vítězství“ a ta se setkala s obrovským ohlasem. V roce 1970 získal titul profesora. Paradoxem je, že jeho nejznámější dílo „Černá Madona“ vzniklo v zajateckém táboře „Goldene Meile“ a bylo stvořeno z bahna vězeňského tábora. Když se Kürten dopátral od jednoho z bývalých spoluvězňů, že tuto Madonu stvořil Adolf Wamper, který obýval „noru vedle“, byl profesor v té době již po smrti. Zemřel 22. května 1977 v Essenu.

Kaple míru

Několik dní před Vánocemi 1984 zveřejnila německá tisková agentura DPA fotografii Madony. Odezva byla ohromující. 22. června 1985 byl položen Kaple míruzákladní kámen kaple na místě bývalého tábora v Remagenu a vztyčen velký pamětní kříž. Dary přicházely i nadále až dosáhly celkové hodnoty více než 300 000 DM. O dva roky později byla dokončena stavba. Dne 9. října 1987 kaple byla otevřena za účasti více než 1200 návštěvníků - bývalých válečných zajatců a jejich rodin. V nejvyšší části kaple je trnová koruna z ostnatého drátu, které pochází z oplocení zajateckého tábora. Kaple je otevřená aby vítr a déšť měl přístup dovnitř, jako tomu bylo na jaře 1945. Madonna spočívá v uzavřeném prostoru. Bronzové desky připomínají návštěvníkům utrpení válečných zajatců a vyzývají k míru:

Bývalé chyby se nesmějí opakovat.
Pomsta není láska a nenávist jen brání míru, aby mohl vzkvétat

 

Vzpomínky, které nikdy nezmizí

S vyhlášením všeobecné kapitulace bohužel nepřišlo osvobození od násilí a teroru a už určitě to nebylo pro mnohé synonymem pro svobodu, zejména ne pro obyčejné vojáky německého Wehrmachtu. Jedním z takových vojáků byl i tehdy 20-ti letý Karl Obst původem z Lucemburska. O dva roky dříve, v roce 1943 prožil ústup z Ruska a jeho nedobrovolná, válečná cesta skončila právě v zajateckém táboře "Goldene Meile", oblast pojmenovaná po úrodné lužní půdě na Rýnu. Nečekala ho žádná "kasárna", žádné alespoň provizorní stany anebo alespoň jednoduché až primitivní přístřeší. Na bažinaté planině, obehnané ostnatým drátem stál s dalšími zhruba 300.000 vojáky poražené německé armády. Přesné číslo zajatců není dodnes známo.

Z jeho vzpomínek:

…… hnali nás směrem k bráně. Žádnou jsem tedy neviděl, davem se ale šířila informace,stahování německých zajatců to táborů že: "…před námi je zajatecký tábor…". Žádné vysoké ploty, strážné věže, budovy anebo něco, co by zajatecký tábor alespoň vzdáleně připomínal. Tempo bylo velmi rychlé a špatnou němčinou (s anglickým přízvukem) bylo slyšet jen – "Pospíšit! Tempo, tempo!!". To že se přibližuji ke vstupu do tábora, jsem usuzoval, z toho, že se křik, který pobízel k rychlejšímu tempu, přibližoval. U brány hořel oheň a do něj jsme museli hodit vše, co jsme měli u sebe – viděl jsem tam cínové hrníčky i talíře, sklenice a jiné nádobí, tabák, cigarety, oblečení, apod. Já jsem přišel o drahé cigarety, balíček kávy, konzervu s masem, kabát a nůž. To bylo vše, co jsem měl tenkrát u sebe. Tenkrát pršelo, hodně pršelo a já si uvědomil, že stojím po kotníky v bahně v podstatě bez oblečení. Byl jsem mokrý a třásl jsem se zimou. Rozhlédl jsem se okolo a nebyl jsem na tom o nic hůř a o nic líp než všichni okolo mě. Mluvilo se o tom, že Američané mají velký strach z epidemie, protože nikdo z nich nepočítal, že zajmou tolik zajatců, v tak krátkém období. O to více nikdo z nás nemohl pochopit, proč nám nenechali alespoň plachty, stany anebo alespoň ty kabáty. Bylo nám jasné, že nebude ani jídlo. Vzpomněl jsem si na svou masovou konzervu, kterou jsem musel hodit do ohně. Tak dlouho jsem si ji šetřil a tak dlouho jsem ji opatroval jako oko v hlavě a teď jsem o ní Letecký pohled při rozpouštění zajateckého táborapřišel takovým hloupím způsobem. Pořádně jsem se nenajedl ani nepamatuji a teprve teď mi vlastně došlo, že se ještě dlouho nenajím. Někdo v mém okolí mluvil o tom, že je to úmyslné ponížení, že v táboře nejsou žádné latríny a ani pitná voda. Všeobecně panovala dost ponurá ponížená nálada, smíšená se vztekem. Nikdo o tom v podstatě nemluvil, ale většině bylo jasné, že za tuhle šlamastiku nemůže nikdo jiný než mi samy a ty, jejichž rozkazy jsme plnili. Každý se zařizoval tak, jak jen to bylo možné. Hloubil si prostou jámu do země jako noru. Největší byly maximálně pro čtyři muže. Někomu se podařilo pronést alespoň plachtu, kterou pak položil na zem, ale to bylo zřídka kdy, většina z nás ležela prostě na mokré, bažinaté zemi. V noci jsme seděli zády k sobě, abychom se aspoň trochu zahřáli. Nebylo žádné dřevo na rozdělání alespoň malého ohně. Čepice nám dávala psychologický pocit, že jsem dobře chránění před zimou, když ležíme. Čím více jsme trávili času v zajateckém táboře, tím více času jsme měli na hloubení jam. Bylo to však velmi nebezpečné. Mnohdy se stalo, že se podmáčená díra prostě zavalila a dotyčný byl pohřben zaživa. Když si toho někdo v okolí všiml hned, podařilo se dotyčného zachránit jen na poslední chvíli. Nebylofotka z roku 1954 ničím výjimečným, když muž anebo muži zavalení v jámě zemřeli. Tak přicházela smrt… Buď takovým způsobem anebo vyčerpáním a hlady. Dnes vím, že v našem táboře zemřelo přes 1.200 vojáků. Smrt se stala každodenní součástí našich životů a nikdo z nás nevěděl, kdy se se smrtí setká on. Válka byla skončena, už se neumíralo v dešti kulek, neumíralo se při dělostřeleckých útocích, nikdo tedy nechtěl umřít právě tady na té prokleté planině na břehu Rýna, kterému se parodicky říkalo „Goldene Meile“. Po týdnu a půl byla situace naprosto zoufalá. Nejen že celou tu dobu pršelo, na to dalo zvyknout, ale všudy přítomný zápach byl nesnesitelný. Nikdo z nás si nemohl udržet lidskou důstojnost, to prostě nebylo možné. Vykopali jsme velkou obdélníkovou jámu a do ní nám Američani roztáhli plachty do těchto „bazénů“ se čerpala voda z Rýnu a ta byla ošetřená neuvěřitelným množstvím chemických látek, především chloru. To se pilo. V drtivé většině případů docházelo k tak obrovským střevním potížím, že nebylo výjimkou, když dotyčný kamarád zemřel v křečích. Tolik chemických látek, v kombinaci s vyčerpáním a hladu, lidské tělo nezvládalo. Latríny stále neexistovaly. Někteří z nás byly už natolik oslabení, že nebyly schopní chůze, ti silnější se navzájem podepírali, aby došli k vodě, která se stejně nedala pít.

"To je ten obraz, co si mi nezapomenutelně vryl do paměti – stav úplného vyčerpání, všude přítomná smrt, podpírající se muže a nesnesitelný zápach z lidských výkalů v kombinaci s chlórem."

Luděk

Pomník na místě zajateckého tábora